Kolem Amerikou Ep. 1

Ze San GFrancisca do Yosemite

V neděli 8.6. jsem s Alešem nasedl v Praze do letadla a vyrazil na ne zcela pohodlnou cestu do USA. 19 hodin v letadlech nás zmačkalo jako ubrousky, takže když jsme se konečně v San Francisku vypotáceli do příletové haly, mysleli jsme, že to nejhorší máme za sebou. Jenže ouha, záhy zjišťujeme, že naše kola nepřiletěla. „ To je takový blbý, uděl cykolo trip bez kol, ne??“ zatím máme dobrou náladu. Naštěstí nás na letišti vyzvedla Ingrid, která jako zdomácnělá califorňanka vše rázně domluvila a tak jsme jeli čekat na kola k ní domů. Dočkaly jsme se až po dvou dnech. Během nich jsme poznávali San Francisco.

Chladné město (rozdíl mezi teplotou v SF a nejbližších městech, bývá až 10°C) z většiny obklopené vodou, je vystavěné na  více než 50ti kopcích. To dá člověku slušně zabrat. Necelých 900 tis obyvatel v kombinaci s tisíci turistů, vytváří v některých ulicích pekelnou vřavu. Osobně jsem se už několik měsíců těšil, až uvidím Golden Gate Bridge, největší a nejznámější symbol města. Ale legendární mlhy, mi to bohužel nedopřály. Ovšem další z taháků města, a to tzv. Cable Car, mimochodem poslední ručně ovládané lanovky na světě, byly více než důstojnou záplatou na duši. Samotná jízda, v přeplněné ( každý rok svezou až 7 milionů turistů), historické  tramvaji, není z mého pohledu až tak oslnivý zážitek. Nám se však poštěstilo, díky Ingridiny protekci, dostat i do depa a v Cable Car jsme se vezli na četných místech a to byl opravdu zážitek. Za návštěvu určitě stojí muzeum této technické lahůdky, kde mimo jiné uvidíte čtyři obrovská železná kola, která tahají ocelová  lana přes  celé San Francisco, za které se zachytávají ocelové čelisti Cable Car. Řidič, z pravidla černoch, musí disponovat pořádnou sílou, aby dokázal celý den tahat za obrovské páky čelistí a brzd.

Když se včas pustíte bílého madla a seskočíte zpátky na zem, v místech kde se začínají množit čínské nápisy, tak jste se ocitli, v snad nejstarší čínské čtvrti spojených států. Její počátek sahá do roku 1826. Mě asi nejvíc nadchl oběd v jedné z tamních jídelen, kdy jsem jako naprostý neznalec jen čekal, co to bude, až to rozkrojím. A bylo to vynikající. Jak já tak Aleš, jsme si na čínských specialitách pochutnali.

I když už jsme tomu pomalu přestávali věřit a bavili se okukováním nových kol po městě, nakonec jsme se těch našich dočkali. A tak nastal čas zvednout kotvy a začít zase cestovat. Po dokonalé snídani (jak mě ta vajíčka, klobásky, chleba s avokádem a šunkou budou chybět) jsme se rozloučili s Ingrid a konečně šlápli do pedálů. Natěšenost byla opravdu veliká, protože tempo jaké jsme hned od počátku nasadili bylo skoro přehnané.

Lehké otravování se s navigací z města vzalo brzy za své a obklopila nás krajina plná kopečků, porostlých do žluta spálenou trávou a na troud vyschlými dřevinami. Ovšem to byl jen klid před bouří. Následující dva dny na silnici číslo 120, jsme si hrábli opravdu hluboko, do rezervoárů našich sil a odhodlání. Nekonečné stoupání, zatáčka za zatáčkou, úmorné vedro a kopce, které nebraly konce, nás trýznili až do sobotního odpoledne, kdy přišel zlom. Místo obvyklých 6km v hodině, 50km v hodině. Řítily jsme se dolů do údolí a konečně spatřili náš cíl. Majestátní údolí, národní park Yosemite.