Jak se spí na americké slámě? Vcelku dobře. Už jsem o
tom psal a píši znovu. Jestli mě něco na cestě napříč Spojenými státy opravdu
překvapilo, tak jsou to neskutečně přátelští lidé, které jsme každý den
potkávali. Slyšel jsem a myslel jsem si o Američanech všelicos, ale že jsou to
tak pohodoví lidé, kteří rozdávají úsměvy na všechny strany, mě nenapadlo. Když
jsem přišel s nápadem přejet „Ameriku“ ze západu na východ, říkal jsem si,
že by bylo moc fajn, kdyby se naskytla příležitost k přenocování
v typické červené stodole, která je pro mě jedním ze symbolů USA. Všechny
vypadají stejně. Dřevěná stavba s lomenou střechou, natřená sytě červenou
barvou s bíle rámovanými okny a vraty. Všichni ji známe z filmů.
Druhý den na cestě z Colorado Springs, kde jsme nechali
poslední hory definitivně za sebou a chladným sychravým ránem se rozjeli na
severovýchod k městečku Limon, se před námi otevřela krajina nekonečných
zelených pastvin, na kterých se líně procházel dobytek, či sem tam pobíhalo
stádo koní. Jako bych se vrátil o rok zpět do Kazachstánu. Tedy skoro.
Obklopeni mlhou, která halila okolí do tajemného šedivého oparu, ze kterého
občas vykoukl malý ranč nedaleko silnice, jsme uháněli velice solidní rychlostí
kupředu. Jako bych někde měsíc zaspal a ocitl se už v Irsku. Do městečka
Limon, které bylo stěžejním bodem tohoto dne, jsme přijeli v pozdním
odpoledni za kapek vody poletujících vzduchem. Nabrali jsme vody, kolik se
vešlo, přečkali bleskovou průtrž a s unaveným sluncem po levé ruce
pokračovali na sever, k silnici 36. Mezi pastvinami obehnanými ostnatým
drátem jsme opět nemohli najít jediné
vhodné místo pro stan. A tak, když začalo ubývat světla a každou chvílí hrozila
další bouřka, nezbylo než dojet k první farmě a zkusit se zeptat na místo
pro stan tam. Na zápraží bungalovu jsem
se setkal s hysterickým záchvatem čtyřnohého hlídače, který jsem naštěstí ve zdraví ustál a o to rychleji se setkal
s majiteli této farmy. Duck, statný chlapík s mexickým knírem v kovbojských botách, se podrbal na
hlavě, přes otevřené dveře probral možnosti s jeho ženou Rose a už nás
vedl za dům, ukázat místo kde můžeme složit hlavy. „Máte dobrý stan? Večer bude
asi pršet. Tak když bude, můžete jít támhle do stodoly“ a ukázal na velkou
dřevěnou stavbu v rohu pozemku. „Vážně? To je vynikající. A můžeme tam jít
hned?“ Duck se jen usmál nad mým zájmem a zavedl nás rovnou do stodoly. Kola
jsme nechali v přízemí a vyběhli do prvního patra, kde jsme z osmy
balíků slámy, v mžiku vyrobili obrovskou postel. „Až se vybalíte, tak přijďte
na pivo. Určitě máte i hlad“ na to se nadá než pokývat hlavou na znamení
souhlasu. Jako malý kluk jsem staré stodoly miloval. Bylo v nich tolik
zbytečných a zajímavých věcí, pro které jsem vždy okamžitě našel nové,
jedinečné uplatnění. A toho prostoru, jako obrovské hřiště, které má člověk jen
pro sebe. Takový zápal jako kdysi už sice nemám, ale i tak jsem byl moc zvědav,
co se bude uvnitř skrývat. Nejzajímavější byla asi sbírka starých dětských kol,
krčících se pod nánosy prachu u stěny. Jinak tam bylo, až na pár zajímavých
detailů, vcelku vyklizeno. Jen čerstvá vlaštovčí rodina se starala o oživení,
jinak ospalého místa. Škoda, ale útulek je to dokonalý. U večeře jsme se
dozvěděli, že Duck a Rose mají 27letého syna, který studoval jeden semestr
vysoké školy v Praze. To nám asi dost pomohlo, když jsme přišli hledat
střechu nad hlavou. Rose byla velice hrdá na své čtyři slepice, která však
snášejí jen tři vejce. Ty jsme doslova vdechly i s opečenými klobáskami a
utahaní jako koťata se odebrali na slaměné lože. V noci opravdu přišla
další bouřka, takže jsme spaní ve stodole ocenili dvojnásob. U snídaně, jsme se
setkali i s Dannem, který na studentská léta na Vysoké škole ekonomické
moc rád vzpomíná. Byl to prý jeden velký mejdan… To samozřejmě nerada slyšela
jeho maminka. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že nejsme první, kdo tu nocoval.
Kdysi tu při sněhové bouři zůstal na čtyři dny kluk, který šel pěšky
z Virginie na Aljašku. Prý se mu to ale nepodařilo, protože ho nepustili
do Kanady. Neměl u sebe dostatek hotovosti.
K farmě patří všechny
pozemky kam jen oko dohlédne. Společně s dobytkem je kukuřice hlavním produktem celoroční lopoty
na oněch lánech. A protože je práce moc
a nepočká, ihned po snídani jsme se rozloučili s touto skvělou rodinou a
pokračovali zas o kus dál. „Dneska je krásně, mohli bychom se třeba projet na kole.“ „ Super nápad, ale
žádnou dálku, ani si nepamatuju, kdy jsem na tom seděl naposled!“
