Znáte to, je nedělní
odpoledne a venku sychravo. Čas na kávu. Za poslední dva týdny jsem viděl
jen práci a všude běsnící lidi v nákupních vřavách. Potřebuji ven, vždyť
ono tam není zas tak hrozně. Chci se hýbat. Co na tom, že je mokro, věci pak
usuším. Na cestách je bláto, ale to omyju. Ano, vždyť mi nic nebrání, jdu na to.
Mám rád kafe, rád jezdím na kole, rád trávím čas na čerstvém vzduchu. Balím
vařič, kafe, moka konvičku a už sedím na kole. Dnes si dám svůj odpolední hrnek
jinde. Nepotřebuji gauč, mnohem radši posedím na tvrdé zemi. Nepotřebuji
radiátor, radši se zahřeji pohybem. V televizi se nic pozitivního stejně
nedozvím, radši se podívám do kraje. A
když syčící pára hlásí, že kafe je hotové, je jedno, že na mě padají kapky vody
a chladná skála mi ubírá z mých tepelných zásob. Jsem jen o deset kilometrů dál, ale úplně
jinde. Ano, to je přesně ono. Tohle mě baví.
Je jedno kam, jak daleko, na jak dlouho, na čem a proč. Jsou
dny, kdy zkrátka potřebujete vystoupit z komfortní zóny a udělat něco
jinak. Sednout na kolo a jet si dát kafe do lesa, povečeřet lunchmeat na kopci
nebo se cestou do práce vykoupat v řece. K sakru a proč ne?! Taková
drobnost, dokáže rozbít stereotyp všedních dní a připomenout, že tu nejsme jen
jako součást stáda. Ale že můžeme taky žít.
VIDEO:
